Před příchodem do Tushity jsem si naivně myslela, že o buddhismu něco trochu vím. Znala jsem příběh prince Sidharty, věděla o zlaté střední cestě a tušila něco o čtyřech vznešených pravdách. Ne že by moje znalosti byly špatné, ale jak zoufale povrchní! Samotné čtyři vznešené pravdy, což jsou čtyři poměrně prosté věty, vydaly na plné čtyři dny výuky a to sotva stačilo k nahlédnutí do hlubin moudrosti, která se za nimi skrývá.
Sami buddhisté se obvykle ani neoznačují jako věřící, spíše jako praktikující, popřípadě studující buddhismus. On totiž už sám Buddha nikdy po žádném učedníkovi nechtěl, aby mu pouze uvěřil. Předkládanou nauku je potřeba promyslet, podrobit kritickému uvažování, pochopit a pak – a to je nejdůležitější – poznanou pravdu meditací procítit, posunout na vyšší úroveň chápání a přeměnit v životní zkušenost.
V tomto duchu nám Glen hned v úvodu řekl, že bude rád, když si z jeho přednášek odneseme něco praktického, co nám bude pomáhat v životě, a to ostatní, ať klidně zapomeneme. Většina studentů s nadšením poslouchala jak zvládat negativní emoce a smýšlet laskavě o ostatních lidech. Při výkladu o škodlivosti upínání se na cokoliv včetně lidí, se už značná část obecenstva cukala s tím, že přece není možné a ani žádoucí, udržet si šťastnou a klidnou mysl, když vám umře babička, nebo vás opustí partner. A když na nás Glen šestý den vybalil, že „nic není, o tom to celé je“ („There is no thing, that is whole thing!“), aneb nauku o Prázdnu, kapitulovali i skalní fanoušci (včetně několika účastníků, kteří se ještě před začátkem kurzu považovali za buddhisty).
My moudřejší jsme se smířili s tím, že opravdu není možné během deseti dní pochopit to, co ani Dalajlama (jak by o sobě jistě sám řekl) plně nechápe a zůstali u té své trošky učení použitelné v denním životě. Třeba časem pochopíme víc… Byli ale i tací, které vyslechnuté přednášky od buddhistických nauk zcela odradily.
Kromě přednášek se nám během kurzu dostalo ještě základního nácviku meditace, která je pro buddhistickou praxi ještě důležitější, než intelektuální poznání Buddhovi nauky. Cílem studenta buddhismu je vytrénovat svou mysl pomocí meditace tak, aby byl schopen klidného uvolněného soustředění, které mu umožní pochopit pravou podstatu bytí přímo, bez zapojení rozumového myšlení. Naše nácviky se ovšem převážně zaměřovaly na mnohem prostší cíle, jako třeba soustředit se dvacet minut na vlastní dech.
Byla jsem na sebe moc pyšná, když se mi začalo dařit neposedné myšlenky typu: „Co bude dnes k obědu?“ a „Jak se asi má maminka?“, odchytávat a zneškodňovat v zárodku. Dokonce se mi jednou podařilo nezakolísat celých dvacet minut! … A pak nám Glen sdělil, že abychom vůbec mohli vstoupit na stezku Shamatha, musíme být schopní se soustředit alespoň čtyři hodiny vkuse! Většina stezky se pak prý dá zvládnout za šest až osm měsíců… Při deseti hodinách meditace denně. Poznání holt něco stojí.
Během oněch deseti dní se žádný závratný spirituální skok nekonal. Alespoň ne, pokud jste čekali náhlé prozření, zjevení, prociťování energií nebo jiné esoterické zážitky. Stalo se něco mnohem prostšího: Vzklíčílo ve mně semínko, které v následujících měsících rostlo a sílilo. Semínko, které dávalo světu nový smysl a zpochybnilo žebříčky hodnot, které jsem si nikdy nezvolila a přesto podle nich s naprostou samozřejmostí žila. Rostlinka mi začala odkrývat obzory, které jsou krásné i děsivé zároveň. Možná se za nimi vydám, možná ne, ale i kdybych se rozhodla zůstat ve své jeskyni, teď už to bude má vědomá volba.
...tak trochu jako bych sám poznával dosud netušené...Díky!
OdpovědětVymazat