Tushita (14. - 23. července)

14.  července nám začínal 10-ti denní kurz úvodu do buddhismu v meditačním centru Tushita. První výzva byla dovalit tam naše zavazadla. Ze Sri guest house to bylo sice necelý kilometr, zato do prudkého kopce.

Dorazili jsme s asi 20 minutovým zpožděním a dost nás překvapilo, že jsme byli poslední. Všichni ostatní už seděli v gompě (buddhistický chrám) s vyplněnými formuláři před sebou a disciplinovaně čekali na ubytování. Náš pozdní příchod ale naštěstí nikomu nevadil a tak jsme asi po hodině čekání a pár formalitách zamířili na své pokoje. Ve 4 hodiny bude úvodní seznámení s tím, jak to tu chodí.

Milá německá mniška v červeném hávu nám při úvodní řeči kladla na srdce, abychom chodili na všechny lekce a včas. Pomůže nám k tomu gong, který se rozezní vždy v 6:00 ráno a pak 10 minut před každým programem. Dále nás seznámila s tím, jak se správně používá indická kyblíková sprcha a skončila tím nejdůležitějším: buddhisté respektují život. Život je to nejcennější, co každá bytost vlastní. Proto se snažíme žádné životy neohrožovat, spíše je aktivně chránit. Co z toho vyplývá? Pavouky z pokojů opatrně vynášejte chycené do hrnku, slimáky překračujte nebo ještě lépe odnášejte z cestiček do bezpečí. Komáry nechte v klidu napít – malárii tu nemáme a komárů je tu málo – nebo když je vám zatěžko tu kapku krve obětovat, ho opatrně odežeňte. Vybaveni užitečnými instrukcemi jsme si šli naplnit bříška zeleninovou polévkou a domácími houskami s výborným arašídovým máslem a pohroužili jsme se do ticha, které nás mělo provázet po celou dobu kurzu. (Kromě hodinového diskusního kroužku a případných otázek během „výuky“ jsme se měli pokud možno vyvarovat jakéhokoliv mluvení.)

Přednášky mě nadchly. Denně byly dvě a poskytly mi opravdu hodně inspirace a nových myšlenek. Moje nadšení trochu přibrzdily hodiny meditací (tedy naštěstí spíš půlhodiny), které jsme měli vždy 2 po sobě 3x denně. Soustředění na dech první den trochu zadrhávalo, ale to pravé potěšení přišlo před obědem: meditace chůzí. Překonávat 10 metrů prostoru po dobu dvaceti minut bylo na mě moc.

K večeru prvního dne jsem zjistila, že ani to samotné sezení na přednáškách nebude tak docela jednoduché. Polštářů bylo v gompě habaděj, ale zkuste si disciplinovaně sedět na zemi nějakých 7 hodin denně! Protestovala nejen kolena, ale k mému překvapení i záda. Asi bych měla víc posilovat.

Háček se skrýval i v nenápadném karma jogovém úkolu (komunitě prospěšná činnost, čili práce), který v mém případě obnášel zametání. Ne že by se jednalo o extrémně velký prostor nebo že bych neměla k dispozici potřebné vybavení (ačkoliv o vhodnosti indických košťat k zametání by se dalo s úspěchem pochybovat), problém se skrýval v požadavku jednat v souladu s buddhistickými zásadami. Pamatujete se na úvod? To o tom životu? Tak tedy se žížalami to šlo. Bylo jich málo a bez protestů se nechaly hodit do trávy. Berušky se sbíraly trochu hůř, ale pořád dobrý. Ale jak mám doprčic zamést tu mravenčí dálnici?!