čtvrtek 5. května 2011

Hrdina noci

Z meditačního kroužku jsme se včera vraceli o něco později než obvykle, protože jsme po společné meditaci ještě slavili narozeniny jednoho kamaráda. Tak se stalo, že jsme se po patnácti minutách marného čekání na autobus rozhodli přemístit se na frekventovanější zastávku. Cesta domů se nám začala mírně komplikovat a hlavně protahovat, ale nakonec jsme chytili autobus, který nás přiblížil domů a následně i shared rikšu za relativně rozumnou cenu.

Smíření s tím, že před půlnocí doma nebudeme se kordcáme poslední úsek cesty. A pak zastavíme. Na silnici je snad nejhorší zácpa, jakou jsme tu kdy viděli. A to je skoro půlnoc!!! Rikšák to zkouší objet zadem, jenže pak se stejně musí vrátit na hlavní a to přesně v místě, kde je příčina celého problému. Obyčejná křižovatka.

Žádná havárie, žádná překážka, dokonce ani kráva uprostřed silnice. Jednoduše se křižovatkou pokoušeli (jako obvykle) projet všichni najednou a totálně ji zacpali. Auta uprostřed nemohla ani tam ani zpátky. Situace vypadala dost beznadějně.

A pak se uprostřed toho chaosu objevil člověk s píšťalkou. Mával sem a mával tam a ten dopravní zašmodrchanec se jako zázrakem začal uvolňovat. Když se i nám povedlo kolem něj projet na druhou stranu křižovatky, všimla jsem si, že v jedné ruce drží krabičku s lístky na autobus. To je přece autobusový průvodčí! Pocítila jsem k tomu člověku obrovskou vděčnost. Nevím, jak dlouhou dobu nakonec strávil řízením té křižovatky, ani jak se pak dostával domů. Je mi ale jasné, že takhle si závěr své pracovní doby určitě nepředstavoval.


Podle podobné krabičky s lístky jsem poznala, že to není policista (zdroj: www.worldofstock.com)

Faktem zůstává, že bez něj by se ta křižovatka nerozjela. A tak jsem si znova připomněla, že hrdinové nejsou potřeba jen k zachraňování lidí z hořících domů a topících se dětí. Každý den potřebujeme lidi, kteří si místo: „někdo by měl něco udělat“ řeknou: „jdu s tím něco udělat“. Mohou to být i drobnosti, které vás moc nestojí, ale je potřeba mít odvahu to udělat a obvykle vás za to nikdo neocení, jenže taky to nikdo jiný nechce udělat. Kolik je mezi námi hrdinů?

pondělí 2. května 2011

Taková obyčejná neděle (II.)

Uspokojeni kulturním zážitkem, vydali jsme se nasytit svůj žaludek. Minule jsme se v jedné čisté pouliční restauraci v ulici pod Birla temple seznámili s jejím majitelem a tak jsme se vydali tam. Třeba ho zas potkáme a pokecáme?

Jeff


Při našem příchodu v restauraci Jeff nebyl, ale dorazil vzápětí po nás. Popovídali jsme si u oběda a domluvili se, že za námi večer přijede a zajdeme spolu na večeři. Je to milý chlap jen o málo starší než my a náramně se mu líbí Valerie, protože je blond :-) Jeff není Ind, je z Íránu. Indii prý moc rád nemá a nevyhovuje mu tady ani ostré jídlo, ale nevypadá to, že by se v nejbližší době chystal zpátky domů. Maximálně na návštěvu. To mu pak prý maminka uvaří kuře úplně bez chili.

V Miyapuru jsme měli rande s Varou, který nám slíbil, že nás vezme nakupovat zeleninu. Každou neděli mezi 4. a 6. totiž přijíždí „zeleninový náklaďák“, tam je prý nejlepší a nejlevnější. Varu potkáváme už u samošky. Vesele nám oznamuje, že už nám nakoupil brambory, mrkev a zelí. (Áááááá! Dyť jsme mu říkali, že si nakoupíme sami! Kromě toho nám mrkev a brambory nosí obden, takže to ani nestíháme jíst!) Opět se mu pokoušíme vysvětlit, že je bezva, jak nám pomáhá, ale že pro nás opravdu nemusí nakupovat. (Takže o dva dny později nám večer poslal přes watchmena svíčku, protože byl zase blackout, tak ať si máme čím posvítit. Ujel, ještě než jsme mu stihli říct ahoj.)

Po nákupech jsme zašli na návštěvu k němu domů. Opravdu si nežije nijak luxusně, ale na podlaze obýváku/předsíně má jeho starší syn počítač. Právě dostudoval IT. Manželce Lakšmi dnes začaly prázdniny, je učitelka. A mladší dvanáctiletý syn nás pozoruje s úsměvem v boubelaté tváři.


Branka a předzahrádka Varova domku

Fotka s Varou, Lakšmi a jejich mladším synem v obýváko-předsíni (kromě toho pak už mají jen kuchyni, koupelnu a jednu ložnici)

Na chvilku jsme vyšli ven do miniaturní zahrádky pod palmy a mangové stromy. Vara nám vysvětluje, že jeden strom plodí „raw mango“, které nikdy není sladké a musí se vařit a druhý to sladké. Vedle je chlebovník s neuvěřitelně obrovskými plody. A tady tahle bylinka a ona bylinka. Je tu moc příjemně, pofukuje větřík. Zalitujeme, že taky nemáme zahrádku.


Chlebovník

Ještě než se omluvíme, že už opravdu musíme jít, protože máme sraz s Jeffem, začne Vara lovit v horní poličce a že nám něco ukáže. Nestačili jsme se divit. Z igelitky, zabalené v plátně, vytáhnul dva podlouhlé balíčky. Když je rozmotal, vykoukly na nás staré hnědé palmové listy popsané drobným písmem, svázané provázkem. „To jsou svaté knihy – mantry v sanskrtu.“ Vysvětlil hrdě Vara. „Dostal jsem je po dlouhém snažení od svého bývalého gurua. Jsou 300 let staré. Vláda chtěla všechny tyhle staré knihy shromáždit, ale já jim je nedal, i když za to nabízeli nějaké peníze.“

Věřili byste tomu? Kolik lidí u nás má na půdě 300 let staré rukopisy?



Palmová kniha s mantrami v sanskrtu



Než jsme vyrazili na večeři s Jeffem, stihla si Valerie ještě zahrát s dětmi pouliční verzi kriketu

Taková obyčejná neděle (I.)

Naše plány vyrazit konečně na pevnost Golcondu vzaly za své, když nám Vara řekl, ať tam radši nechodíme, že v té části města byly nějaké studentské protesty. Po chvíli googlení jsme si dali dohromady hrubý náčrt situace: stát Andhra-Pradesh vznikl odtžením od státu Madras. Už v té době bylo jasné, že na jeho území žijí dvě národnosti, nicméně stát byl ušit na míru většinovému lidu Andhry. A od té doby zaznívají hlasy z lidu Telangany, že chtějí vlastní stát. Jak okoukané, že? Každopádně teď vedou studenti protesty, a i když nechtějí vandalismus, ani násilí, tak se holt občas něco v exponovaných oblastech přihodí (obzvláště v době projednávání jakéhosi důležitého dokumentu).


Stromy obsypané červenými, oranžovými nebo žlutýmy květy tu jsou všude. Nejprve kvetou a až pak jim roste listí. Narozdíl od našich jabloní tady ale postupně kvetou už 2 měsíce v kuse (ty žluté už skoro odkvetly)


Usoudili jsme, že po kebuli dostat nechceme a vymysleli si výlet do muzea a planetária, které je kousek od Birla temple, kde jsme se byli podívat minulou neděli. Tehdy se nám planetárium nepodařilo najít. Všichni rikšáci nás tam chtěli odvézt: „Sir, planetarium 50 Rs, sir!“ ...a když jsme se na to netvářili, tak: „Sir, for 10 Rs I first take you to a shop – you don’t have to buy anything!“ ...ale cestu nám neporadil nikdo. (A to to mělo být někde za rohem.)

I tuhle neděli to s planetáriem vypadalo nahnutě. Pomalu jsme nabývali dojmu, že snad ani neexistuje. Jeden člověk nám vždycky poradil směr a pak tři další řekli, že o žádném planetariu nic neví. Při hledání jsme proběhli jedním slumem, ze kterého nás copatá holčička za 2 rupie vyvedla zkratkou zpátky na cestu. Nakonec jsme došli až pod Birla temple, na křižovatku výdělku chtivých rikšáků. Konečně nám někdo poradil správný směr. Od té křižovatky to bylo asi 100 metrů! (Poučení do života: vždycky musíte vědět kam jdete/jedete a jak je to asi daleko, jinak vás rikšáci nehorázně natáhnou.)


V krámcích pod chrámem se prodává vše potřebné pro správnou pooju: tady barevné prášky, kterými lze tečkovat čelo

Kokosy a květiny u žádného chrámu chybět nemohou

Květy jasmínu (i jiných kytiček) se ručně vážou na provázek a pak se prodávají "na metry"


Anglickou verzi promítání jsme bohužel nestihli, tak jsme se šli podívat aspoň na představení v Telugu... no, ta půlhodina byla trochu nuda, ale když je to i se vstupem do muzea za 50 Rs, tak proč se nepodívat. V muzeu měli pěkné technické hračky – nebylo to tam tak načinčané a naleštěné jako v Paříži, ale optické klamy a všelijaká kouzla se zvukem/teplem/gravitací atd. tam měli stejně hezky interaktivně zpracované. Kromě toho jsme si ještě prohlédli kosti dinosaura (vypadaly docela opravdově) a sbírku uměleckých děl – asijské vyřezávané slonoviny (ta mě asi nikdy nepřestane fascinovat), japonských a čínských plastik vyřezávaných z drahých kamenů a evropských porcelánových sošek.

Na závěr jsem neodolala a pod dojmem brzkého odjezdu z Hyderabadu jsem Peťu přemluvila, aby mi koupil pravé perlové náušnice a řetízek... Tedy ono to s tou pravostí asi nebude tak horké – celá soupravička nás v přepočtu vyšla asi na 150 Kč – ale koho to zajímá, když mi tak sluší!


středa 27. dubna 2011

Návštěva hinduistického chrámu

Jednoho sobotního odpoledne jsme se vydali na procházku po naší čtvrti. Našli jsme taková úžasná místa, jako mýtinku, kde se pálí odpadky, nebo plac, kde děti hrají kriket. Peťa byl nadšen z několika ještěrek, které jsme cestou potkali. Už jsme se pomalu vraceli, když jsme si vzpomněli, že jsme ještě nebyli v místním chrámu. Přišel čas chybu napravit.

Nesměle proklouzneme brankou a bereme boty do ruky – už dávno víme, že do chrámu se musí bosky. Přesto se chybička vloudila. Místní ochránce svatostánku nám okamžitě naznačí, že do ruky nee, že máme boty hezky nechat u branky. Rychle to napravujeme a začínáme se rozhlížet po nádvoří.

Napravo od nás stojí tři budovy. Dvě menší po stranách a velká uprostřed. Pak jsou tu ještě dvě menší „kapličky“ – jedna za námi a jedna pod velkým stromem před námi. Ještě jsme se pořádně nerozkoukali a už nás chrámový služebník „táhne“ dovnitř do největší budovy.


Jeden ze dvou vstupů do hlavního chrámu. Vzadu je vidět osvětlený jeden z výklenků pro bohy. Vevnitř nám fotit nedovolili.


Čistá kamenná podlaha, prázdný vzdušný prostor. Božstům za dřevěnými dveřmi hrají z reproduktorů mantry "Góvinda" (Góvinda je jedno z božských jmen). Vepředu uprostřed je před největšími dveřmi stůl a před stolem visí zvon. Dodatečně nám jeden náš přítel vysvětlil, že oddaní věřící na zvon při příchodu do chrámu 3x zazvoní, aby bohové věděli, že je přišel navštívit.

Všechno jsme si prohlédli a chystáme se k odchodu, ale chrámový služebník v dhóti nám lámanou angličtinou naznačuje, že máme počkat, že za chviličku bude pooja. Kolega už ji připravuje, jen pět minut. A tady ta půlka kokosu s květy, to je pro lady. Jé, já dostala kokos! No ale co s ním? Naplněni nejistotou, co nás asi čeká a kde si vůbec smíme sednout, abychom neporušili nějaký zvyk (a kam mám dát ten kokos?!), usedáme u pravé stěny chrámu. Všimli jsme si, že mezitím do chrámu přišel ještě jeden člověk, ten se ale uvelebil uprostřed mezi dvěma vstupy, přímo naproti „oltářnímu“ stolu a něco si soustředěně četl.

Po chvíli na nás mávají, že pooja už je hotová a máme jít ke stolu. A první, co bylo, přinesli lampičku a la Aladin hořící plamenem. Ještěže tam kromě nás byl ten Ind! Sklonil se k plameni, přiblížil k němu ruce a pak si jimi vehnal plamínek do tváře – asi jako když nás na chemických laborkách učili, jak čichat k neznámým těkavým látkám, akorát že k tomu použil symetricky obě ruce. Úspěšně jsme to po něm zopakovali a už tu byla neuvařená rýže s kurkumou. Tu jsme si poslušně nechali nasypat do vlasů. A jedeme dál – svěcená voda. Malinkou naběračkou nám chrámový služebník nalil trošku do pravé dlaně. Velmi jsme se snažili se co nejvíc polít a co nejméně toho vypít, ale nakonec nám z toho nic nebylo a ani ta chuť nebyla zas tak hrozná (měli v té vodě nějaké bylinky). Další na řadě byla miska s kumkumem (červený prášek vyráběný jako směs šafránu nebo kurkumy s hašeným vápnem – to promění jejich zářivě žlutou barvu na červenou). Ťápli jsme si do ní prstíčkem a udělali červenou tečku uprostřed čela. Ještě nám každému bylo požehnáno kovovým „zvonem“, který nám svatý muž postupně přiložil na temeno a pak jsme nafasovali prasadam v podobě citronové rýže do banánového listu, abychom si ho mohli odnést s sebou domů.

(Prasadam je jídlo, které bylo nejprve předloženo bohům. Tím bylo požehnáno a následně je rozděleno mezi věřící. Stejně tak byl bohům darován ten oheň, voda, kumkum a rýže s kurkumou, než ji dali nám. Onen kovový „zvon“ je Višnuova koruna.)

Whoo to byla jízda. Ničemu jsme nerozuměli, čekali jsme, kdy za to budou chtít zaplatit a navíc jsme byli vyděšení, že je něčím pohoršíme. Nakonec se ale nebylo čeho bát. Nechtěli po nás vůbec nic a celou dobu se na nás mile usmívali. Ten Ind (jmenuje se Vara), který tam byl s námi, uměl moc dobře anglicky a vysvětlil nám, že hinduisté se snaží získat požehnání od všech elementů – proto oheň, voda a ty ostatní věci. Kokos si mám prostě nechat a sníst. Řekl nám jména bohů, pro které byly jednotlivé části chrámu, a ochutnali jsme ještě jednu svěcenou vodu u sousedního boha – tuším, že Hanumana opičího boha síly (vodu měl lepší :-).


Já a můj kokos :-) ...a taky prasadam, který jsme ale nafasovali vedle u Hanumana (napoprvé jsme řekli, že jen ochutnáme, že to s sebou domů nechceme, ale ve vedlejším chrámu se nás nikdo neptal). U Hanumana ho bohužel nedávali do banánových listů, ale do novin.


Peťu trochu mrzelo, že taky nedostal kokos (z nějakého záhadného důvodu kokos zatím pokaždé dali jen mě), a tak si ho půjčil aspoň na fotku

Ještě ten večer jsme se s Varou spřátelili a od té doby nám se vším pomáhá. Párkrát byl u nás na návštěvě a s neoblomnou vytrvalostí nám vozí zmrzlinu, že ji ani nestíháme jíst. (A kdyby jen zmrzlinu. Už nám několikrát přivezl i zeleninu a brambory, ač se mu pořád snažíme vysvětlit, že to pro nás vážně dělat nemusí.) Naposledy vezl Valerii k doktorovi, když jí začal hnisat prst. Stejně jako ostatní Indové, kteří nám tu více tu méně pomohli, nám ale nikdy nezapomene zopakovat, že nesmíme jen tak někomu věřit :-)

úterý 26. dubna 2011

Jak jsme se potkali s indickými učiteli

Čtvrtek večer, asi půl desáté. Frčíme nočním Hyderabádem domů z našeho meditačního kroužku v centru města. Autobus je poloprázdný, ale tři Indové sedící přes uličku přesvědčili Peťu, že nesmí sedět v části pro ženy a že si má sednout vedle k nim. Důvěřivý Peťa jim na to skočil a přesedl si, ač jejich část byla stejně tak přednostně ženská, jako ta naše. Z Indů se vyklubali učitelé z Agry, kteří jsou spolu s dalšími v Hyderabádu na jakémsi desetidenním kulturním školení. A že se máme zítra stavit, že nás rádi uvidí.

Hrálo nám do karet, že další den byl Velký pátek a my (jste přece křesťané!) jsme měli vyjednaný půlden volna. Ve dvě jsme to v práci zabalili a vyrazili do Jubilee Hills na workshop. Rikšák se při hledání road no. 78 mírně ztratil a místo 30 Rs jsme nakonec platili 50 Rs, ale co už. Hlavně že jsme tady!

Známý z autobusu nás vede do přízemí třípatrové budovy. V holé místnosti s betonovou podlahou sedí na dekách dvě skupinky po nějakých pěti lidech. „Tak tady se učíme! Jsme tu na deset dní, z Keraly, Agry, Pandžabu a Andhry Pradesh a zkoušíme si různá tradiční řemesla. Teď zrovna děláme obrázky na kulaté destičky a vedle vážeme knihy. Nahoře v patře pracujeme na kruhu s hrnčířskou hlínou.“ A hned nás provádí a vše ukazuje. Neobejde se to bez smrště blesků a cvakání fotoaparátů (převážně jejich).

Tady se vázaly knihy

Na kulatou destičku se napřed nanese šedivý základ, pak černý podklad a na ten obrysy kresby...

...která se pak vybarví akrylátovými barvami a přelakuje



Tenhle hrnčířský kruh se roztáčí rukou - za ten dvojitý okraj. Proč to mají tak nepraktické mi nikdo nevysvětlil

Je tea time. Všichni se schází v suterénu v jídelně na čaj. Ještě předtím nám učitelky z Andhry stihly ukázat obrázky vyrobené s využitím různých odpadních materiálů. Při čaji si povídáme o tom, odkud kdo je a jaké to je být v Indii učitelem: „Učitel je velmi vážený člověk. Mí žáci se mi klaní k nohám a to samé dělám já, když ještě potkám svého učitele.“ Zajímavé. Kdyby to slyšela naše kolegyně-stážistka, co učí na škole pro bohaté, asi by se dost divila. Tam jí prý skáčou po hlavě úplně po evropsku. Inu Indie je plná protikladů.


Ukázky dětských výtvorů a Valerie ve středu pozornosti :-)

Ještě vyrazíme na střechu pokochat se výhledem na město a už pospícháme na další rikšu, protože den zdaleka nekončí a nás čeká večerní nábožensko-kulturní program.


Při pohledu na pokoj učitelů nás napadlo, jak by se tohle ubytování líbilo českým čtyřicátníkům


Jedna z mnoha nezbytných skupinových momentek

pondělí 25. dubna 2011

Recept: Paneer butter masala

Paneer butter masala – verze Terezka


Ingredience:

(porce vyšla cca pro 3 lidi, když dáte víc rajčat, vyjde to se stejným množstvím paneeru i pro 4)



200g Paneeru (v českých podmínkách pravděpodobně půjde nahradit tvrdým tvarohem)

1 cibule

5 rajčat


trochu ghí nebo oleje


kurkuma – prášek

koriandr – prášek

zázvorovo-česneková pasta (asi 1 polévková lžíce)

1 snítka koriandrových lístků



(zdroj obrázku: www.easyrecipeworld.com)

Postup:

Na ghí/oleji osmahneme na jemno nakrájenou cibuli. Až zesklovatí, přidáme rajčata a zázvorovo-česnekovou pastu a necháme dusit pod pokličkou (ať se nám to pěkně rozvaří). Když hmota nabude kašovitou konzistenci, přidáme kurkumový a koriandrový prášek (obojího asi jednu kávovou lžičku), sůl, trošku cukru a na kostičky nakrájený paneer. Necháme ještě chvíli povařit, podle potřeby můžeme přidat trochu vody. Na závěr vmícháme nasekané koriandrové lístky a odstavíme z ohně.

Nejlepší to je s chapati, ale to jsem ještě nezvládla. Výborně to ovšem chutná i s basmati rýží. Dobrou chuť :-)

Jinak na webu najdete spousty dalších verzí - jednu z nich přímo pod odkazem na zdroj obrázku.

Velikonoční úvaha

(zdroj: www.spolcs.cz)

Odplata za hřích je smrt. Je nemožné se zcela vyvarovat hříchu. Každá lidská bytost byla už v okamžiku zrození odsouzena k věčné smrti. Ale pak přišel Ježíš Kristus. Vedl čistý život bez hříchu, který pak obětoval při smrti na kříži za nás za všechny. Tato zástupná oběť je pro nás darem, který když přijmeme, vymaníme se smrti a získáme naději na život věčný. Nejsme tedy spaseni svou zásluhou, ale milostí, která se nabízí každému a kterou je potřeba „jen“ přijmout.

Toliko mé chápání křesťanského vysvětlení Ježíšovy oběti. Ono to zní moc hezky. Jenže. Bible také tvrdí, že Bůh je (mimo jiné) věčný, neměnný, milující a milosrdný. Takže navzdory těmto Jeho stálým vlastnostem před Ježíšem neexistovala možnost spásy? Pokud by to tak bylo, tak by buď Bůh nebyl zas tak neskonale milující a milosrdný, a nebo by nebyl neměnný (což koneckonců napadne každého, kdo si přečte aspoň kousek Starého Zákona a pak ho srovná s evangeliem).

Je tu ovšem ještě jedna možnost. Hledejme chybu (jako už po tolikáté!) v sobě, v lidech. Není to náhodou tak, že ta milost tady byla vždycky? Že lidé Boha špatně chápali? Že možnost spásy je stejně věčná jako Bůh, jen lidé byli tak posedlí dodržováním všech přikázání a pravidel, že už to neviděli? Měli svůj zákon a ve své pýše si mysleli, že když ho budou plnit, dojdou spásy. Mysleli si, že jsou SCHOPNI ho plnit!

Právě proto přišel Ježíš. Aby lidem otevřel oči a naučil je lásce a pokoře. Jenže Židé neznali nic jiného, než dodržování zákona. Myšlenka nezasloužené milosti pro ně byla nepochopitelná. Buď jsem spravedlivý a vše je v pořádku, nebo se prohřeším a musím se vykoupit obětí. Žádný prostor pro milost. A tak jim Ježíš dal to, co potřebovali, aby i přes svoje stereotypy, které svým učením nedokázal prolomit, mohli dosáhnout spásy. Dal jim dokonalou oběť.

Ježíš nezemřel proto, aby nám mohly být odpuštěny hříchy. Nechal se ukřižovat, aby lidé pochopili, že jim hříchy mohou být odpuštěny. Proto, aby přestali hledat spásu v tom, co dělají a co jsou schopni sami ovlivnit. Dal jim jednou pro vždy tu oběť, kterou dříve oni sami pravidelně přinášeli. Aby místo toho konečně s vděčností přijali boží lásku a její BEZPODMÍNEČNOU milost. Aby konečně pochopili, že jedinou jejich překážkou na cestě k Bohu jsou oni sami.

Byla Ježíšova oběť nutná? Pro někoho asi ano. Ale rozhodně ne proto, že by ji Bůh vyžadoval výměnou za odpuštění hříchů lidem. Bůh přeci není nějaký kupčík.

PS: Nejsem žádný teolog a především ve 4. odstavci se dopouštím tvrzení, která nemám dostatečně ověřená. Pouze jsem tu zformovala výsledek svých dlouhodobějších úvah. Budu ráda za případnou diskuzi :-)