Zlaté město (11. září 2011)

Velbloudi mě nějak zmohli, což se projevilo lehkou teplotou hned po ránu. Máme ale v Jaisalmeru jen poslední den než se vydáme do Jodhpuru a tak mi to nedalo a stejně jsem s Peťou vyrazila na procházku okouzlujícím pouštním městečkem.

Indický král Rawal Jaisal, podle kterého je Jaisalmer pojmenovaný, postavil pevnost už ve 12. století. Podle legendy bylo místo požehnané samotným Krišnou, aby stavba byla skryta zrakům nepřátel. Z dálky město skutečně nerozpoznáte od skalnatého kopce. Zlatavé zdi budov dokonale splývají s okolní krajinou. Odtud také přezdívka Jaisalmeru – Zlaté město.

Zdi pevnosti tyčící se nad městem

Prakticky jedinou naší motivací, proč jsme sem dorazili, byli zmínění velbloudi. Stačil však jediný krok za hradby a Zlaté město mě očarovalo i bez velbloudů. Tak za prvé – nebyl tam provoz. Toho si naučíte záhy velmi cenit, protože najít indické město, kde se lze procházet bez nebezpečí, že vás porazí skútry, rikši nebo cyklisti vířící všudypřítomný prach (chodníky samozřejmě neexistují), se rovná menšímu zázraku. Uličky byly celkem čisté, ale hlavně: Krása kamenných budov s mistrovsky zpracovanými ozdobnými prvky brala dech. Jaisalmerská pevnost je poslední indická pevnost obývaná běžnými lidmi.

Výhled z pevnosti

Posezení na nádvoříčku pro urozené dámy

Palác pevnosti jsme si prohlédli hned po příjezdu a tam jsme se také dozvěděli, že křehkou krásu Jaisalmeru ohrožuje zavádění vody pro zdejší obyvatele a turisty také čím dál větší úhrny srážek (viz Endangered Site). Na tolik vody to tu není stavěné, podloží se stává nestabilní a stavby se začínají bortit. Existují nějaké záchranné aktivity, ale proti intenzivnějším dešťům mohou pouštní budovy jen těžko ochránit. Domy jsou od základů přizpůsobené suchu a zaměřené na odolávání vedru, nikoliv dešti.

Kromě paláce jsme si ještě chtěli prohlédnout několik jainských chrámů. V jejich chladivých zdech jsme se obdivovali roztodivným sochám, ale co to tam je u toho stropu? Zkoumavě jsme zaklonili hlavu. Vždyť to je celé hejno netopýrů! Jakmile jsme si jich všimli, viděli jsme je téměř všude. Přítmí a chládek chrámu pro ně vytvořilo ideální bydlení.

Mystické přítmí jainského chrámu

Tak schválně, kdo najde netopýra?

Zato já jsem se necítila docela ideálně. Český paralen na horečku nezabíral a tak jsem se po obědě uložila k spánku s teplotou přes 38°C. Ani odpočinek mi nijak zvlášť nepomohl a to jsme měli už druhý den odjet do Jodhpuru.

Velbloudí safari

Sraz na safari byl v 7:00. Už v 7:20 přifičel džíp, který nás měl vzít do pouště. Naskládali jsme se dovnitř a vyrazili. Jen tu druhou skupinku Čechů jsme nikde nenabrali. Jaisalmer nám zmizel z dohledu a když už jsme byli úplně uprostřed ničeho, džíp zastavil. Velbloudi nikde. Pokoušíme se dolovat informace z našeho řidiče. Ten krčí rameny a nakonec si půjčuje můj mobil, aby zavolal (doufejme) člověku, co má přivést velbloudy. Zpětně ho podezřívám, že ten telefonát jen předstíral, aby nás uklidnil, že se něco děje. Každý normální Ind by se podobnou situací nenechal znepokojit a klidně by čekal, až velbloudi dorazí, nebo až padne večer a bude čas se vrátit.

Velbloudi dorazili, další důkaz toho, jak zbytečně jsme se znepokojovali. Jen ti Češi nikde. Prý to nejde, jen tak spojit dvě výpravy – třeba si ta druhá skupina přeje soukromí… Ani nám tehdy tak docela nedošlo, že nám pan majitel nejspíš z evropského pohledu zalhal. Z Indického pohledu se ovšem určitě o lež nejednalo. Téměř jistě s ním někdy nějací Češi jeli a on vytušil, že nás tato informace potěší, tak ji maličko poupravil. V Indii toto nelze za lež považovat, je to běžná součást každodenní komunikace.

Přípravy na odjezd

Ale teď už konečně k těm velbloudům. Já už párkrát velblouda viděla – v Zoo a tak. Ale ještě nikdy jsem nestála přímo vedle něho a nechystala jsem se na něm jet. Takový velbloud, je strašně velké zvíře! Když si stoupnete vedle vysokého koně, budete mít pravděpodobně bradu někde ve výšce jeho kohoutku. Velbloudovi budete nejspíš sahat maximálně k plecím. Jak jsem se dozvěděla na wikipedii, velbloudi mohou být vysocí až 2,5 metru!

Majestátní koráb pouště

Naštěstí jsme měli tu čest s klidnými a poslušnými zvířaty. Když už neposlechli nás, našeho průvodce Dea vždycky. Ukázalo se, že nejnáročnější manévr je přinutit velblouda, aby si klekl. V tom jsme byli po celou dobu odkázáni na Deovu pomoc. Teprve na klečícího velblouda jsme mohli naložit zásoby i sebe. Tvrdé dřevěné dvoumístné sedlo jsme měli vepředu vystlané přikrývkami, pod kterými jsme v noci spali a vzadu naložené vodou a potravinami.

A pak jsme šli. Velbloudí chůze šíleně houpe. Fakt moc. Možná je to tím, že je velbloud mimochodník, ale po deseti minutách už jsme pořádně nevěděli, jak si sednout a Peťa skoro litoval, že jdeme na celé 3 dny. Zdálo se mi, že moje sedlo se nějak hýbe, ale znalecké oko Dea nenalezlo problém. Těsně před první vesnicí mi sedlo dalo za pravdu a sklouzlo velbloudovi přes zadek. Nic se mi nestalo, stihla jsem seskočit, ale náš průvodce se pro nás začal stávat komickou postavičkou. Deo dal sedlo zpátky, dotáhl a mohli jsme pokračovat. Přes vesnici se ale šlo pěšky, vesničané údajně nevidí rádi, když se na velbloudech jezdí. Další indická polopravda?

Kolem vesnic jsme chodili po svých

Setkání s vesničany

S bílými lidmi se Indové i Indky velmi rádi fotí... ale cizím lidem se obličeje ukazovat nemají, to platí i při focení

Postupně jsme okoukali sezení na bok, které bylo o něco pohodlnější, a dohoupali se k obědu. Deo nás vyslal nasbírat dřevo na oheň do okolní pouště. Jako nejlepší zdroj dřeva se ukázaly suché lodyhy jakési velké pouštní byliny. Snadno se lámaly, celkem hořely a bylo jich všude kolem spousta. Jak se posléze ukázalo i po dešti byly brzo suché, čehož jsme měli brzy využít.

Sezení na bok se ukázalo být o něco pohodlnější

Následně jsme nevěřícně pozorovali, jak amatérsky náš průvodce zapaluje oheň (zápalky neměl, ty jsme mu dodali, stejně jako toaletní papír, který nešikovně použil na podpal). Nakonec to nějak zvládl a musím přiznat, že uvařil dobře. Tady jsme se také prvně seznámili s přípravou bhungli. Je to oblíbený doplněk indických jídel. V sušeném syrovém stavu to vypadá jako těstoviny. Když to hodíte do rozpáleného oleje, nafoukne se to a vytvoří různobarevné křupky.

Při přípravě oběda jsme začali o Deových schopnostech trochu pochybovat... ale najedli jsme se, odpočinuli si, tak co

Po siestě jsme zařadili druhou rychlost. Tedy napřed Deo asi hodinu hledal velblouda, kterému se rozvázaly nohy. Bylo zábavné, když za námi přišel s tím, že ztratil velblouda. Nechal nás sedět u ohniště a pobíhal kolem, napřed pěšky, pak na druhém velbloudu až velblouda našel. To už jsme se pozorováním Dea nepokrytě bavili. Připojil se k nám druhý velbloudář, který taky ztratil velblouda, neměl při hledání takové štěstí a teď neměl na čem jet, tak si přisedl k Deovi. No nevím, jestli je ztrácí tak často...  Chvílemi jsme mírně klusali a to bylo příjemné jednak kvůli té změně a jednak proto, že pomalý klus je výrazně pohodlnější než chůze. Noc jsme trávili na dunách, které tvořilo maximálně 100 metrů čtverečních s písečnými kopečky uprostřed jinak vesměs zelené ploché krajiny, ale kvůli větru jsme se stejně přesunuli vedle na trávu pod strom.

Ptáček zpěváček v trní na poušti... no ano, takhle vypadala ta naše poušť kromě oněch 100 m2 písečných dun

Druhý den nás po luxusní snídani s vajíčky toasty a sušenkami čekala další vesnice, před kterou mi tentokrát popruh u sedla rovnou praskl. Zatímco jsme byli uvedeni na návštěvu k nějakým Deovým známým, Deo si půjčil jehlu a jal se sedlo sešívat. Rodina byla moc milá, i když jsme jim asi nevylepšili rodinný rozpočet, jak doufali a ukázala nám svoje bydlení, i jak vyrábějí z kozího mléka paneer. Deo dal zatím sedlo do pořádku a mohli jsme zase vyrazit.

Exkurze na dvorku Deových známých Pod tím divným košem se zatížen cihlou vyrábí paneer

Po obědě jsme si zvýšili úroveň jezdeckého umění - dostali jsme do rukou otěže. Velbloud nemá v tlamě udidlo, jako kůň, ani nemá kruh skrz nosní přepážku jako mívají voli. Má piercing v obou nosních dírkách a za "náušnice" přivázané provazy. Logicky jsem se tedy trochu bála, abych mu neurvala nos, ale časem se ukázalo, že velbloudí nos kolikrát vydrží víc, než jezdec :-) Ale celkově byli velbloudi poslušní, chvílemi jsme klusali, před námi utíkaly gazely a lištičky.

Celý den bylo zataženo a od oběda mrholilo. Když jsme se dojeli vykoupat k jezeru, na obzoru byl vidět déšť. Všiml si toho i průvodce, ale jeli jsme dál. Zde je na místě poznámka, že posledních několik týdnů jsme i my, neznalí cizinci, vypozorovali v počasí několik pravidelností. Na naši situaci se v tuhle chvíli vztahovala poučka: mrholením to neskončí. A taky že ne.  Po chvíli začalo regulérně pršet, což mě ani Peťu vůbec nepřekvapilo, zato Dea asi ano. Já vytáhla deštník a pokračovala vesele v jízdě, Peťa si vzal nepromokavou bundu a náš průvodce si přes hlavu přehodil utěrku. Čím dál víc připomínal zmoklou slepici.  A pak se spustila taková průtrž, že jsme museli zastavit, protože velbloudi z toho jančili.

 Jak tak stojíme pod stromem, ošlehaný průvodce se přitočí k Peťovi a povídá: "We have a big problem, my friend" (Máme velký problém, příteli.) Peťa se lekl, co se stalo, jestli si velbloud zlomil nohu, nebo co. A z Dea vypadlo: "Prší. Přikrývky jsou mokré, je to špatné, musíme dojet do vesnice." Ten náš dobrák opravdu nebyl ani v nejmenším připravený na déšť! A to už prší poslední cca 2 měsíce, neb je monzun!

Než kolem přestaly práskat blesky a trochu se utišil déšť, bylo 18:20. Vesnice je prý hodinu cesty plus mínus 10 minut. V Indii se stmívá kolem 19:00 a to hodně rychle. Nasedáme a klušeme, během půlhodiny padá tma. Míjíme asi dva přístřešky, kde spokojeně večeří jiné velbloudí skupiny. Asi byl jejich průvodce lepší zálesák, no. My  skoro necítíme nohy, ale kušeme tmou dál, už skoro neprší. Neběžet pode mnou velbloud, tak si připadám jak Old Shatterhand - no vážně, krajina kolem jak z Vinnettoua něco trávy, něco kamení, sem tam keř a občas strom. Za hodinu a půl jsme dojeli do vesnice, kde jen tak čirou náhodou měli prázdný dům asi s pěti postelemi. Nutno přiznat, že nocleh to byl pohodlný.

Naše nouzová noclehárna. Jen a jen pro nás.

Druhý den se Deo odmítal pohnout z vesnice pryč. Co když začne zase pršet? Better stay here! Nás už ale nebavilo házet si s místními kluky tenisákem (i když to bylo lepší než jejich žebrání o "skůlpen" neboli propisku) a tak jsme ho donutili k odchodu. Dojeli jsme se vykoupat k dalšímu jezeru a pak jsem se nějakou shodou náhod ocitla ve vedení karavany. Zároveň Deo usoudil, že mě baví jezdit rychle (což měl pravdu, ale jen do určité míry) a začal mi pomáhat s popoháněním velblouda. Ne že by to velbloud potřeboval. Pádil jak blázen a já toužebně vzpomínala na včerejší noční jízdu v mírném klusu, kdy jsem se ani neobtěžovala přidržovat sedla rukama. Teď jsem křečovitě svírala hrušku a přemýšlela nad tím, jestli není moc velký luxus nechávat si jednu ruku volnou na řízení - vždyť stejně ani nevím, jakým směrem máme jet! Kdykoliv velbloud zpomalil, Deo mi ho snaživě popohnal. Naštěstí si pak všiml, že Peťa zaostává a vrátil se pro něj. To mi poskytlo příležitost, začít zpomalovat.

Takový velbloud má překvapivě dlouhou brzdnou dráhu. Obzvlášť když vezmete v úvahu, že ho taháte za náušnice v nose. Nějak jsem ho donutila do kroku, ale on - po způsobu odbržděného vozu ve svahu - začal znovu zrychlovat sotva jsem povolila otěže. Mno, mě by to zas až tak nevadilo, dokud se držel rozumné rychlosti, ale Peťovi už z toho bylo opravdu špatně. Problém byl, že nestačilo vysvětlit velbloudovi, že chceme zpomalit, museli jsme ještě "zabrzdit" Dea. I to se nakonec vydařilo a bez nehody jsme dojeli až k obědové pauze u nefalšovaného vádí (neboli vyschlé řeky).

Ještě před obědem Deu potkal kamarády co popíjeli jakousi samohonku. Panáky neměli :-)

Zkusili jsme si, jaké to je bez sedla... no, udržet se je docela fuška

Během siesty jsme zapředli s Deem hovor na téma života, rodiny a tak vůbec. Deu má dva bratry, dvě sestry a matku. O otci se nezmínil. Z rodiny pracuje jen on, měsíčně vydělá 3000 Rs. „A pěstujete si třeba vlastní zeleninu, když jinak nikdo z rodiny nepracuje?“ Deu: „Ne.“ „A co tedy celý den všichni dělají?“ Deu: „No, ráno matka uklidí a zadělá těsto na chapati“ (pozn.: těsto na chapati je prostě smíchaná mouka s vodou) „pak udělá k obědu chapati a ostatní jí pomáhají.“ Aha. Pro běžného Evropana asi dost nepochopitelné, že by se tváří v tvář chudobě ani nepokusil vypěstovat si u domu mrkvičku, když stejně jinak nemá co na práci. Náš Deu ale vypadal naprosto spokojeně. Spokojeněji, než lecjaký vystresovaný Evropan.

A to bylo všechno, protože po obědě pro nás měl dojet džíp. To nás trochu zklamalo - počítali jsme ještě s odpolední jízdou. Bylo 12:15 a nám slibovali, že se budeme vracet až v 6 večer. Nakonec jsme ale za tohle menší zkrácení ukecali dvě noci v Jaisalmeru zdarma, což bylo v duchu filozofile pana hoteliéra-majitele velbloudů: „You are happy – I am happy.“

Cesta za velbloudy (7. září 2011)

Návštěva Radžastánu bez velbloudího safari to je pro turistu jako jít do české hospody a nedat si tam pivo. Velbloudi k pouštnímu státu patří a krátké nebo i několikadenní výlety v sedle „korábů pouště“ jsou jedním z největších zdejších turistických lákadel.

Do Jaisalmeru se nám tak docela nechtělo. Už nás trochu tlačil čas a tohle městečko na západě Indie leží stranou hlavních vlakových tras. Jenže na velbloudy je prý nejlepší vyrazit právě odtamtud. Nezbylo než opustit pohodlné cestování vlakem a vyzkoušet si autobus. I v autobuse se dají sehnat lehátka, čehož jsme ochotně využili.

Indický lehátkový autobus je dvoupatrový. V našem případě byly dole normální sedačky a nahoře, místo zavazadlového prostoru, kukaně s šoupacími dvířky vystlané tenkou matrací, jejíž čistotu jsme se z pudu sebezáchovy rozhodli podrobněji nezkoumat. Na jedné straně byly kukaně jednomístné, na druhé pro dva. Zalezli jsme si do své dvoumístké kukaně i s batohy (po epizodě v Rišikeši, když jsme se nechali přesvědčit, dali batohy do zavazadlového prostoru a následně je vyndali pokryté tlustou vrstvou prachu, jsme se přímého dohledu nad batohy nechtěli vzdát za žádnou cenu). Bylo to útulné, záclonky zaručily nějaké to soukromí, celkem jsme se na cestu těšili. Jenže pak se autobus dal do pohybu. Zatímco v útulnosti a soukromí autobus před vlakem jednoznačně vede, plynulostí jízdy se mu už rovnat nemůže. A tak zatímco z vlaku jsme obvykle vystupovali vyspinkaní do růžova, kodrcání v autobuse nám spánku dopřálo výrazně méně. Ačkoliv abych byla spravedlivá – pořád jsem se vyspala lépe, než při cestě z Plzně do Lyonu normálním autobusem společnosti Eurolines.

Takhle vypadala i naše "kukaň" tato fotka ale není moje, je převzatá odsud: http://asprey.travellerspoint.com/112/

Jaisalmer nás vítá houfem hotelových nadháněčů, co slibují úžasné ceny jak za svezení do města, tak za samotné bydlení. A když říkám úžasné, tak opravdu úžasné. Zatímco doposud jsme platili cca 200 – 300 Rs za pokoj pro dva, tady nám nabízí pokoj za 150 Rs! Obměkčeni pozitivní zkušeností z Khajuraho se necháme lapit jedním taxikářem a dovézt před hotýlek. Už cestou se s úžasem rozhlížíme. Střed města totiž tvoří rozlehlá pevnost, jejíž palác je sice rezervovaný pro turisty s platnou vstupenkou, ale ostatní starobylé kamenné budovy kypí běžným životem. I náš hotýlek určitě pamatuje pěkných pár stovek let. Chladivé kamenné zdi ukrývají krásné interiéry. Z pokoje, který nám nabídli, (skutečně za těch 150Rs) jsme byli nadšení. Zabydleli jsme se a vydali se na střechu do hotelové restaurace na čaj něco k snědku. Jak se dalo čekat, majitel nám přeochotně předložil nabídku na velbloudí safari.

Pohled na Jaisalmerskou pevnost zvenčí

Uličky uvnitř pevnosti tvoří starobylé domy se zdobnými zábradlími, které připomínají kamenné krajky

Centrální palác, kam se platí vstupné

Interiér našeho hotýlku

Nákup safari jsme samozřejmě hrozně řešili. Dopředu jsme se informovali, kde se dalo o tom, kolik to zhruba může stát a na co si dát pozor. V průvodci Lonely Planet jsme si našli různá doporučení (většinou směřovala na Ganesh travel), abychom věděli, která agentura nám poskytne ten nejlepší zážitek. A tak když nám svou nabídku předložil pan hoteliér, byli jsme zas nedůvěřiví a nerozhodní. Udolal nás informací o skupince Čechů, která má údajně další den ráno také začínat safari s jeho velbloudy – tak bychom se mohli připojit a pokecat, ne?