Plody Indie

Skoro každý den si vaříme večeři. Chleba se tu nedá jíst, takže když nechceme být o hladu, není jiného východiska. Problém je, že variace na téma květák-mrkev-paprika začnou člověka záhy nudit. Při pohledu na rozmanité neznámé druhy zeleniny v obchodě následuje otázka: „A proč vlastně nezkusit něco nového?“

Na první pokus jsme se nechali inspirovat v kantýně: „Tohle je moc dobré, jak se to jmenuje?“ Jmenuje se to ladyfingers (nebo také okra) a vypadá to jako hranatá zelená chili paprička. Na rozdíl od chili papriček to není pálivé, ale slizké. To byl taky důvod, proč Peťovi nechutnaly. Jíst se to ale dalo a časem jsme dokonce metodou pokus-omyl přišli na to, jak je osmahnout s cibulkou až do křupava, což je naprosto výborné.

Ladyfingers (zdroj: http://www.sanandgroup.com)

Nakrájené ladyfingers (zdroj: http://www.all-creatures.org/recipes/i-okra-fzcut.html)

Povzbuzeni úspěchem, rozhodli jsme se pro další experiment. Tak co, kterou z těch okurek zkusíme tentokrát? (Polovina nabídky zeleniny tu vypadá jako okurky – dlouhé, tenké, tlusté, hladké, hranaté,...) Zaujala nás jedna sytě zelená s klkovitým povrchem. Radši jsme se kolemjdoucí paní zeptali, jak se to vaří. „Osmahnout s cibulí, kurkumou a chili práškem. (...tak ten chili prášek vynecháme...) Ale pozor, jsou hořké.“ Hořké? To asi myslela, když se špatně uvaří. Pomysleli jsme si a spokojeně si je naložili do košíku. Večer jsme bohužel zjistili, že ona „bitter gourd“ je skutečně hořká a že se vůbec nedá jíst. Ještěže bylo kilo za 16 Rs. (Později jsme zjistili, že aby se dala jíst, musí se nakrájet na tenoučké plátky a opravdu hodně osmažit. I tak je nahořklá a poživatelná jen v malém množsví jako takové dochucovadlo.)

Bitter gourd (zdroj: http://www.sanandgroup.com)

Tato epizoda nás poněkud odradila a přešli jsme na důmyslnější taktiku: získali jsme kolaboranta. Dobrovolně se jím stala jedna naše kolegyně Hanna. Pozvala nás na neděli, že společně nakoupíme a uvaříme. Přijali jsme to s nadšením a byla to skutečně podařená akce. Nakoupila kvůli nám dva druhy „okurek“ (jednu světlou kulatou a jednu tmavou hranatou), něco, co vypadalo trochu jako zázvor a pak chutnalo skoro jako brambory, sýr paneer, bylinky a „pure ghi“ sladkosti. Vařila sice spíš ona než my, ale rozhodně jsme se něčemu přiučili a to jídlo bylo úžasné – i díky tomu, že kvůli nám nepoužila skoro žádné chili.

Hranatá ridge gourd je výborná s cibulkou (zdroj:

http://www.akshayapatram.com/wp/ridge-gourd-chutney-recipe/)

Do světle zelené bottle gourd se musí dát lehce rýpnout nehtem, jinak to znamená, že už jsou semínka moc velká a tvrdá (zdroj: http://nutrihealth.in/health/bottle-gourd-guard-against-diseases/)

Hanna míchá nakrájenou bottle gourd

Na "pure ghi" sweets, které jsou dělané z ghí, mléka a cukru (opravdu hooodně sladké) jsme se vrhly jetště před obědem

Kromě toho jsme se dozvěděli spoustu zajímavých věcí o Indických tradicích a zvycích – o uspořádání domu, o bratrsko-sesterském svazku, který lze vytvořit během svátku Raksha Bandhan, o půstu manželky za úplňku, ale také o tom, jak se do oken dávají skořápky od syrových vajíček, aby do domu nelezli gekoni a ještěrky (Peťa samozřejmě nechápal, proč by je měl kdokoliv chtít odhánět, vzhledem k tomu, že on sám ten den zažil největší blaho, když pozoroval gekonka na stropě).

Zatím poslední exkurz do rozmanitosti a způsobu použití Indických plodin jsem ne zcela dobrovolně absolvovala, když jsem přiznala, že mě trápí průjem. Tak na to je prý nejlepší pít kokosovou vodu a jíst rosolovitou hmotu bez chuti (ještěže si do ní smím aspoň nasypat cukr) z jakýchsi rozvařených bílých kuliček sago. (Dle wikipedie se jedná o škrob získávaný z dřeně stonků jedné palmy.)

Kókósové mlíškó :-)

Jen k masu se tu skoro nedostaneme a upřímně řečeno mi ani nijak zvlášť nechybí. Velká část lidí tady nejí maso a vejce, takže nabídka snad všech restaurací je přehledně rozdělená veg a nonveg. Stejně tak všechny balené potraviny jsou zřetelně označené puntíkem v příslušné – veg zelené, non-veg červené – barvě.

I bez masa je stále co nového ochutnávat. Kromě nových zelenin zkoušíme i různá ochucovadla – například česnekovo-zázvorovou pastu jsme si hodně oblíbili. Jen je škoda, že tu snad není žádná kořenící směs bez chili.

Večer z pohádek tisíce a jedné noci

Náš kolega Suresh, jeden z manažerů a švagr našeho top manažera, měl ve čtvrtek narozeniny. Ve středu nás HR zkásla o 200 Rs, že mu koupíme dort a dárek. Přišlo nám to trochu hodně, ale je to manažer a asi mu chtějí koupit něco hezkého (tajně jsme doufali, že to bude lepší, než ten plastový růžový Ganeša, kterého při poslední podobné akci vyfasovali Carla s Talesem).

Kolem 12:00 nás nahnali do ukázkového prefabrikovaného domku, co stojí na kopci asi 200 m od kanceláří. Swapna už připravovala občerstvení a dort, čekalo se jen na Sureshe. Tramtadadá! Happy birthday a tak – však to znáte. Z krabice se vyloupl broušený skleněný saxofon – to jsme rádi, že naše úspory nepřišly zcela vniveč. Krájíme výborný dort, první sousta cpou lidé okolo do úst Sureshovi – oslavenci tady vždycky první sousta dostanou „ručně“ přímo do pusy. A... party skončila.

Suresh se chystá sfouknout svíčky

Zpátky v kanceláři na nás už ale v mailu čeká pozvánka na večerní oslavu: Hawaiská party v hotelu Taj Banjara, u bazénu od 20:00. Začínáme se těšit a mě napadá naprosto praktická výhoda, že dnes nemusím vařit večeři.

Večer jsme se doma jen převlékli a nasedli zpátky do auta, abychom dojeli aspoň trochu včas. Přijíždíme do centra, u hotelu nám řidič zastavuje přímo u vchodu a pak pokračuje po kruhovém objezdu pryč, zaparkovat auto. Portýr nás uvádí do světlé haly zdobené čerstvými orchidejemi a gerberami. Střed atria zabírá stolová sestava zajímavě zapuštěná pod úroveň chodby, což dodává pocit intimity navzdory obrovskému prostoru. Pianista zrovna začal hrát Imagine.

Procházíme dozadu a ven pod černou oblohu. Vánek čechrající listoví palem nás doprovází, když sestupujeme po nízkém schodišti k hotelovému bazénu. Na opačné straně podsvícené zelenomodré vodní plochy vidíme připravené stoly přikryté sněhobílými ubrusy. Sem tam vyletí od grilu roj ohnivých jisker. Je 21:00 a my jsme první příchozí.

Čekání na ostatní jsme si zkrátili focením u bazénu :-)

U těchto stolů bude kolem půlnoci otevřené bufé s večeří. Mňam... až na to, že v tu dobu už jsme byli lehce přejedení a jako obvykle bylo ve všem chili.

Ochotní číšníci nás usadí u stolu a hned nám nabízí na uvítanou melounovou šťávu. Vzápětí začínají nosit grilované kuřecí, rybu, skopové a samozřejmě vegetariánské zeleninové kuličky a kukuřici v těstíčku, vedle nás sedí kytarista a drnká písničky od Beatles. Spokojeně zobeme jednohubky a uvažujeme, kdy dorazí první Indové. Kolem desáté už přišel i oslavenec a přichází na řadu šampaňské a dort. Mezitím si může každý nechat nalít, co mu právě chutná (takže v mém případě mangový džus).

Melounový welcome drink. Ne, alkohol v něm nebyl. I když ani o ten nebyla později večer nouze... prostě: co si kdo přál.

Zábava se rozjíždí, chvílemi tancujeme, pak zas společensky konverzujeme. Všichni nás chválí za naše taneční kreace. Neodolatelně mě láká bazén a přemýšlím nad plavkami, které jsme „pro všechny případy“ zabalili s sebou. Snažím se lehce vysondovat, jestli bych si mohla zaplavat. Všichni mě ubezpečují (a někteří dokonce povzbuzují), že je můj úmysl zcela přijatelný. Kolem půlnoci, když už se část hostů rozloučila, jsem dospěla k závěru, že přišel můj čas.

Nádhera. Plavu. A nejen to, plavu v bazénu v pětihvězdičkovém hotelu, o půlnoci při narozeninové párty. Kupodivu jsem ani nezpůsobila velký rozruch. Až na toho sekuriťáka, který asi po pěti minutách přiběhl a rozhazoval rukama. Chudák Peťa už to za mnou do vody nestihl. Prý v noci do bazénu dávají víc chloru, aby ho vyčistili, a navíc je určený jen pro ubytované hosty. Co zatím mohu posoudit, tak to snad zas takové faux pas nebylo. Vyfasovala jsem jen pár komplimentů, že plavu jako ryba a příslib pozvánky do klubového fitness, kde mají bazén :-)

Je v Indii nepořádek?

Chtělo by se říct ano. Při bližším pohledu však vyjde najevo, že ani tato zdánlivě jednoduchá otázka nemá jasnou odpověď...

Vydejme se na procházku. Tentokrát pomineme všudypřítomný prach a budeme se dívat jen po odpadcích. Občas se něco válí ve škarpě, ale takové věci člověk vidí i v Evropě. Ono je tu vlastně docela čisto? Pomyslíte si, jenže pak přijdete ke strouze odpadní vody, ve které se válí všechno možné a ještě k tomu spokojený pes. Úhledná kupička odpadků se vrší i u blízkého stromku. Takže tu není čisto?

Pokračujete dál a nevěříte vlastním očím: Na silnici Ind a ohání se palmovým koštětem, co mu síly stačí. On vážně zametá silnici?! (Aspoň že si na to vzal koště s násadou, to se tu jen tak nevidí.) Druhý den ráno už vás tolik nepřekvapí, když po cestě do práce uvidíte skloněnou ženu, která zametá TRÁVNÍK. Asi jsou hodně pořádkumilovní?

Silnice se zametá v neděli ráno... než začne jezdit moc aut

I trávníček musí být čistý

Při další procházce po městě si koupíte sušenku. Za 5 Rs, chutná bezva. Už jen vyhodit papírek. JENŽE. Kde je nějaký odpadkový koš? Město je plné cedulí „Keep city clean & green“, ale odpadkové koše se tu skoro nevyskytují. Jediné výjimky tvoří parky včetně zoo, kde koše nabývají podoby roztomilých zvířátek s nápisem „Use me“. Kromě toho se na cedulích návštěvník dočte, že za odhazování odpadků může dostat pokutu. Rodilí Indové však smysl odpadkových košů ještě zcela nepochopili, neb papírky ze svého Cornetta nenuceně odhazují přímo pod sebe a plastový tučňák stojící jen tři metry od nich se na to smutně dívá. Po této zkušenosti by vás už nemělo překvapit, když i dcera Mr. Money při projížďce po jezeře hodí do vody lahev od svého dopitého 7up. Takže to jsou bordeláři?

Papírky bezmyšlenkovitě pouští z ruky rovnou na zem...

...a přitom tučňák stojí jen 3 metry vedle.

A co se vlastně děje s odpadky, které skončí v „koši“? V našem guesthousu vynáší odpadky watchmen, takže vlastní zkušeností jsme donedávna nedisponovali. Ptáme se kamarádky, která hospodaří sama: „Ráno to dám na ulici a on to někdo sebere. Ale musím až ráno, jinak by na to přišly krysy.“ Dochází nám, že občas vídáme hubené Indy tlačící „nákladní kolo“ (tříkolka: vzadu vozík na dvou kolech, vepředu jedno kolo a řidítka) plné nepořádku – že by místní svoz odpadu?

Kam to „popeláři“ vozí, nevím. Jisté však je, že značná část odpadků se prostě pálí. „To se musí, jinak by tu byly krysy,“ ochotně nám vysvětluje soused. Snad ani nemusím dodávat, že jako spalovna poslouží plácek za domem nebo „země nikoho“ někde stranou.

Něco už je spálené, na zbytek přijde řada příště

Jak bychom ale mohli vyčítat zemi, kde žije 55 % obyvatel pod hranicí chudoby, že se nezabývá komunálním odpadem? Před každým domem a dokonce i před každou chatrčí a přístřeškem slumu je vždy úhledně zameteno. Někde vedle se pak válí hromádky čehokoliv. Mimo domov Indové nepotřebné věci odhazují, kam se jim zachce. A pak to někdo zamete na kupičky. Čas od času zahlédnete plápolající ohníčky, díky kterým se ve městě ještě nepřemnožily krysy. Tak jak je to s tím pořádkem?

Tahle chatrč stojí asi dvacet metrů od našeho luxusního obydlí. Zrovna doprali prádlo, proto ta louže, ale smetí kolem nenajdete.

Tahle žena bydlí jen kousek od nás. Právě zametá před svým domem.

Skoro před každým domem najdete tradiční kresbu "Kolam". Brzy ráno ženy vstanou, uklidí dům, pokropí zem před domem vodou smíchanou s kravským hnojem a nakreslí tento ornament. Kravský hnůj má antiseptické účinky a má chránit dům před nečistými věcmi. Ornamenty samotné mají mnoho podob. Obvykle se kreslí za pomoci pravidelné sítě bodů, které se pak různě pospojují. Tradičně je ženy vysypávají jemnou rýžovou moukou, někdy přidávají i žlutou a červenou barvu. Dnes se ale kreslí i křídou nebo na zpevněné povrchy rovnou trvalou barvou (to už ale ztrácí to kouzlo i rituální význam). Jen do domu, před kterým je Kolam, údajně vstupuje Lakšmí - indická bohyně bohatsví a blahobytu.

Palampet: Ramappa temple

U večeře s Rážem jsme využili příležitosti k získání informací od domorodce: Ramappa temple? To je krásné místo, tam určitě jeďte, ale vyražte tak v půl osmé, ať se tam dostanete před polednem. V půl osmé?! Stojí nám to za to? A stihneme se vůbec vrátit na vlak v 16:57, když má jedna cesta trvat 2 – 3 hodiny? Vstávat se nám nechtělo a byli jsme líní jezdit tak daleko, ale prostý fakt, že v samotném Warangalu jsme moc neměli kam ještě jít, rozhodl. Takže v 7:30 odchod!

Mírně jsme znejistěli, když nás místo na autobusové nádraží všichni posílali na Mulugu cross road. Přece na netu i v průvodci psali, že do Palampetu jezdí z Warangalského nádraží přímé autobusy? Západní informační zdroje jsou hezká věc, jenže v Indii zjistíte, že potřebnou informaci s jejich pomocí většinou nemáte šanci najít. Když ji náhodou najdete, tak často přijdete na to, že realita se mezitím posunula prozkoumávat nové horizonty. V obou případech nezbývá než opustit moderní hrdost a samostatnost a začít se poptávat kolemjdoucích. Dobrá zpráva je, že nás tato metoda zatím vždycky dovedla k cíli a kromě toho jsme se díky ní seznámili se spoustou milých lidí.

Spolehli jsme se tedy na pokyny místních a přesunuli se na Mulugu cross road. Ani odsud ovšem nejede přímý autobus: To musíte do Mulugu a pak rikšou do Palampetu... Jak dlouho trvá cesta? Asi 50 km. Ach jo. Tak jinak: Kolik času autobus Warangal-Mulugu? Jede za pět minut! Ok, ještě jeden pokus: Kolik času cesta...? Půl hodiny. (Hurá! ...tedy ne že by se tomu dalo věřit, jedná se o Indický čas a ten je nutno minimálně násobit dvěma.)

Autobus opravdu přijíždí ani ne 10 minut po našem příchodu na zastávku. Kupujeme jízdenky do Mulugu a užíváme si výhled do krajiny. Silnice je slušná, pěkně to sviští. Zastavujeme uprostřed ničeho a kdosi nastupuje. Revizor! Svědomitě kontroluje jízdenky a cosi (za neustálého házení autobusu) zapisuje do svého archu. Hotovo. Autobus opět uprostřed ničeho zastavuje a revizor vystoupí. To tady jako bude čekat na další autobus?! Ale kdeže. Hned za námi jel vládní džíp, který pana revizora nabral na palubu :-)

V Hyderabádu byste přechod pro chodce hledali marně... zřejmě jsou víc potřeba mezi poli :-)

Zhruba za hodinku vystupujeme v Mulugu. Bez otálení tipujeme, kdo mezi čekajícími ovládá nejlépe angličtinu a vyptáváme se na Palampet a Ramappa temple. Štěstí nám přeje. Na výlet do chrámu se kromě nás vydal i „Mr. Money“ se svou ženou a dcerou. (S přezdívkami si začal on. Prohlásil, že naše jména jsou pro něj moc exotická, tak nám bude říkat „Mr. Handsome“, „Miss Smartie“ a „Miss Beautie“. Měl bezva smysl pro humor.)

Do Palampetu to prý trvá tak půl hodiny. Když přijede autobus. Vzhledem k tomu, že autobus má už víc než půl hodiny zpoždění, Mr. Money začíná shánět „private vehicle“ – to jsou takové bílé minibusy, kam se pohodlně vejde 8 pasažérů. Nás se tam vešlo 20. Neptejte se jak, sama nevím.

O 20 minut nefalšované indické jízdy později jsme zaplatili 20 Rs řidiči a zamířili ke chrámu. Kráčíme po prašné přístupové cestě lemované stromy a svěže zeleným trávníkem. Starobylá budova s pagodovitou střechou je zpočátku zakrytá listovím, ale jak se přibližujeme, výhled se otevírá. Procházíme brankou a odkládáme boty. To už rozeznáváme motivy bohatých reliéfů, které tu pokrývají každičký kousek kamene. Krásu chrámu posuďte sami, fotili jsme ostošest:

Cesta vedoucí k chrámu. Za Peťou jde "náš" Mr. Money se svou ženou a dcerou.

Pagodovitá střecha pomalu vystupuje zpoza listí stromů...

Vstup do chrámu (vlevo) a vpravo hlavní svatyně

Vstup do chrámu focený z boku

Vnitřek vedlejšího chrámu

...bez krávy by to nešlo

Společná fotka s našimi průvodci

Odpočinek ve stínu

Poslední ohlédnutí za chrámem

Chrám tady ale není jediný turistický cíl. Asi kilometr chůze od něj je vybudovaná přehrada a právě k té teď jdeme po rozpálené asfaltce. Oslnivá zeleň vlevo od cesty – to je rýžové políčko! Shora od hráze vidíme, že není jediné, rýže tu roste od obzoru k obzoru. Tak asi proto ta přehrada... a ta voda je docela čistá... šlo by se tu nějak vykoupat?

Peťa zkoumá rýžové políčko

A hele! Ono jich je tu víc :-)

Dotaz na koupání naše průvodce očividně překvapil. Vždyť je tam hloubka! A žádný plavčík! Je to nebezpečné! Přicházíme na to, že Mr. Money v životě nezkoušel plavat a ani to nehodlá měnit. Celá jeho rodina se na nás dívá jak na exoty (což tady koneckonců jsme), když svou myšlenku rozvíjíme. Nijak víc nás už ale neodrazují a nakonec se dohodneme, že oni půjdou do blízké restaurace na oběd a my si mezitím zaplaveme.

Holky vyměkly a šly na oběd, takže plavání zbylo jen na mě a na Peťu. Plavky jsme neměli, tak jsme si vyhlídli místečko pod silnicí cloněné malým stromkem a šup do vody. Pravda, nijak zvlášť jsme se neochladili, neb teplota vody byla určitě někde kolem 30°C, ale ta radost! A do teď nemáme vyrážku!

Naše koupací jezero. Plavali jsme o kus víc vlevo.

Asi po 20 minutách plavání se vracíme ke břehu. Jenže na kraji silnice zastavuje motorka se třemi Indy a ti si nás začínají fotit. Třeba si udělají pár fotek, a pak pojedou...? To by nesměli být Indové. Už jsme úplně u břehu a uvažujeme, jestli jim máme dopřát pořádný zážitek, když s námi navážou nenucenou konverzaci. Prý odkud jsme a jakou řečí mluvíme – jako když potkáme kohokoliv jiného, jenže teď jsme nazí a potřebovali bychom vylézt z vody! Naše pokusy o loučení nechávají posádku motorky zpočátku chladnou, ale asi na páté „good bye, see you“ konečně nasedají a odjíždí. Vyskáčeme na břeh a oblékáme se. Že mezitím přijela rikša s dalšími pěti Indy už radši neřešíme. V nějakém obýváku budou moooc hezké fotky :-)

Výletní restaurace, kde jsme si pak také dali omeletu

Při jídle nás oknem pozorovaly opice... ZOO naruby.

Warangal

Volné soboty nemíváme, naše běžné víkendy sestávají pouze z neděle. Proto když jsme zjistili, že na pondělí 4. 4. připadá Ugadi (Telugský Nový rok), o kterém se nepracuje, rozhodli jsme se toho využít a naplánovat výlet.Návrhů bylo několik. Už jsme málem jeli do Chennai, ale při rezervaci vlaku vyšlo najevo, že do tohohle „blízkého“ přímořského města pojedeme cca 14 hodin. Tak jsme si pro tentokrát nechali zajít chuť. (Jenže ono to vypadá, že 12 hodin je tu na jednu cestu normální „taxa“, takže se s tím asi budeme muset pro příští výlet psychicky vyrovnat.)

Naštěstí nás Google s Wikipedií nenechali ve štychu a nabídli nám výrazně bližší alternativu: pouhé 2 – 4 hodiny jízdy vzdálený Warangal. Historie města, odkud ve středověku vládli králové hinduistickým vyznavačům Šivy, sahá až do 7. století našeho letopočtu. Původní název Orugallu dala městu velká skála, která podle webu stojí uprostřed v pevnosti (ale my ji viděli na kraji města u chrámu). To zní dobře, ne?

Volná místa ve vlaku mizela z rezervačního systému až nepříjemně rychle, naštěstí jich tam původně bylo opravdu hodně, takže jsme místo dostali, i když jsme rezervaci prováděli až v polovině týdne. Pomohla nám kolegyně. Chvíli nás přemlouvala, ať jedeme AC class, že v té Second Sitting jezdí moc lidí a že to bude nepříjemné. Ubezpečili jsme ji, že se těšíme na „pravou Indii“ a že nám nepohodlí nevadí.

7:20 Secunderabad railway station, sraz se dvěma dalšíma Češkama, které jely s námi. Ještě je docela chládek, ale lidé se už rojí jako obvykle. Obvyklou metodou „ptej-se-koho-můžeš-někdo-anglicky-mluvit-bude“ zjišťujeme, kam přesně máme nastoupit – vlak je totiž neuvěřitelně dlouhý a chvíli to vypadalo, že vagón D2, kde jsme měli rezervaci, snad ani neexistuje.

Existoval, ale nic nenasvědčovalo tomu, že bychom měli rezervovaná místa. Vagón byl plný. Naštěstí argument v podobě vytištěných jízdenek přesvědčil Indy k tomu, aby nás na naše místa pustili. Že se na sedačce pro tři často tísnili čtyři lidé a další stáli okolo jsme si později vysvětlili tím, že do vlaku se dají jízdenky koupit i poté, co už jsou všechna místa vyprodaná. Jste pak na tzv. „waitlist“ neboli čekáte, jestli se vám místo uvolní. Když ne, jedete ve stoje. Jak to funguje u nočních vlaků si nejsem jistá, do těch lepších tříd by vás asi bez rezervovaného místa nepustili.

Kolem desáté nás vítá Warangal. Pálící slunce, prach, lidé, rikši, motorky. Navzdory tomu, že jsme v Indii už měsíc, se opět cítím ztracená. Hotel, který jsme si podle průvodce a internetu vytipovali, naštěstí stojí jen pár set metrů od nádraží na hlavní ulici. Příjemně nás překvapila čistota pokojů a dokonce i cena za noc: 300 Rs za pokoj.

11:00 a jsme ubytovaní. S odlehčenými baťůžky a bezstarostnou náladou vyrážíme chytat rikšu. Thousand pillar temple a Warangal fort jsme stihli objet cca za 3 hodiny a rikšáci nás ani moc nenatáhli. Jen to vedro nám dalo zabrat. Ve Warangal fort jsme se rozvalili ve stínu a sbírali síly vrátit se do města na oběd.

Thousand pillar temple z 12. st. Sandály si budeme muset brzy zout, do chrámů se chodí bosky. Ale zkoušeli jste chodit bosky po rozpáleném tmavém kameni?

Krávu najdete skoro u každého chrámu

Na tyhle zvony věřící při příchodu do chrámu 3x zazvoní, aby bohům dali najevo, že za nimi přišli

...a opět jsme se nechtěně stali hlavní atrakcí. Zde jedna z desítek fotek, ke kterým nás ten den Indové přemluvili.

Že jim to spolu sluší?

Česká výprava ve Warangal fort (13. st.)

Na všech šutrech jsou nádherné reliéfy

Je kolem jedné hodiny a z vedra už máme dost

Bylo nám jasné, že bez siesty to nepůjde. Bez oběda ale taky ne, takže poslední zbytky sil jsme vložili do hledání přijatelné restaurace. Situace se mírně zkomplikovala, když měli všude menu jen v Telugu (čili psané v nesrozumitelných kulatých klikihácích). Ochotný restauratér ovšem nelení a nese nám oběd ukázat, hezky naservírovaný přesně tak, jak ho později dostaneme. Zpátky k hotelu se už spíš dopotácíme (obzvášť Peťa byl dost zmožený) a svalíme se na postel.

Obchod s barvičkami (asi pro náboženské účely)

Obchod s chili (asi pro kulinářské účely :-)

Je libo česneku?

K další aktivitě jsme se donutili až kolem páté večer. Procházka po Musical garden ve svitu zapadajícího slunce byla moc příjemná. Dokonce jsme tam viděli pobíhat prasátka! Dojem mírně kazila zahradou protékající říčka, která by co do čistoty mohla směle konkurovat legendární Pratchettově řece Ankh.

Umělecká soška mezi trnovými korunami...

...jen pár metrů od ní řeka "Ankh" (ale takhle tu vypadají všechny vodní toky v obydlených místech)

Prasátka

Měli tam i něco pro děti :-)

Po zahradě bylo rozeseto několik podobných soch

Příjemně strávený den se chystáme zakončit večeří. Jen prosím vás cokoli, v čem nebude rýže! Naivně jsme si mysleli, že dříve či později musíme narazit na indickou variantu čínské restaurace. To jsme se šeredně spletli. Po hlavní ulici se už vláčíme dobrých deset minut a všude jen samé byriani (kořeněná, VELMI pálivá rýže s kuřetem, zeleninou nebo vajíčkem).

Hovězí k večeři rozhodně nebude... ale není ta kravička krásná?

Už se skoro vzdáváme myšlenky na rýžeprostou večeři, když jsme potkali anděla. Vzal na sebe podobu mladíka s krásně srozumitelnou angličtinou. Na naše úpěnlivé dotazy po čemkoliv k jídlu, co není s rýží, se usmál a že nás někam zavede. Šupky dupky do malé vedlejší uličky a do dveří s nenápadnou cedulí „restaurant“. Po úzkých schodech do prvního patra (a jéje, kdepak asi skončíme?) a doprava dřevěnými dveřmi do tmavé místnosti obložené dřevem s nějakými deseti stoly. I přes chatrné osvětlení bylo jasné, že inventář má svá nejlepší léta za sebou, ale rozhodli jsme se našemu průvodci důvěřovat.

Vyplatilo se to. Ráž s námi zůstal celou večeři, nenechal si od nás nic objednat, zato se o nás vzorně staral. Bez něj bychom se asi nenajedli, menu nejspíš vůbec neměli a personál anglicky neuměl. Ale díky Rážovi jsme si pochutnali na mírně pálivém (pro Peťu hodně pálivém) sýru v omáčce s chapati a když Peťa Rážovi vysvětlil, že u nás jíme i brambory vařené jen se solí bez koření, Ráž nelenil a obratem poručil Peťovi vařené brambory bez ničeho. To rozhodně ve standardní nabídce nebylo. Na závěr nám dokonce přinesli teplou vodu na omytí rukou a na účtu stálo 101 Rs! Nádavkem příjemná konverzace a spokojené bříško, které se nezačalo bouřit ani na druhý den. Nádhera.

Toalety aneb proč se jí jen pravou rukou

V Indii toaletnímu papíru moc nefandí. Ne že by tu vůbec nebyl, ale dávají přednost jinému způsobu očisty. „Ony místnůstky“ mají v Indii vůbec nezvyklou podobu, tak se na to pojďme podívat popořadě.

Není pravda, že byste v Indii nenašli evropský záchod. V moderních prostorách a v příbytcích bohatších Indů jiné než evropské toalety nenajdete. Je to tak, že úměrně míře sestupu v socio-ekonomickém žebříčku, setkáváte se častěji se „šlapkami a dírou“ jež mohou přecházet až do díry bez šlapek (tak hluboko jsme ale zatím neklesli :-).

Zajímavostí u některých „evropských“ mís (třeba u nás doma) je způsob splachování. Voda nevytéká shora zpod obrubně, jak jsme my Evropané zvyklí. Kdepak. Čistá voda do mísy proudí z vedlejšího přívodu, který je umístěn jen nepatrně výše, než je běžná hladina vody v toaletě. To s sebou přináší jisté praktické problémy, které si asi umíte představit.

Než ovšem člověk přistoupí ke splachování, zajímá ho obvykle onen toaletní papír (který v Indii až na výjimky na záchodě nenajde). Když se s určitou mírou zoufalství kolem sebe rozhlédne, vysoce pravděpodobně najde zdroj vody a kovovou nebo plastovou nádobku. V tu chvíli obvykle i těm natvrdlejším dojde, proč se levou rukou prostě nejí.

Čistá varianta tureckého záchodu (zdroj: www.ecesty.cz)

Pozornějšímu čtenáři jistě neuniklo, že tu pořád ještě něco chybí. Nám to také nedalo a po čase jsme se odvážili k nesmělému dotazu: „My chápeme, že místo toaletního papíru používáte k očistě vodu. Ale když se umyjete, tak jste pak mokří...? ...jak to řešíte?“ Tato otázka zůstává naneštěstí nezodpovězena a nám nezbývá než hádat, že pod sárí či pandžábí není nic vidět a teplo společně se suchým vzduchem případnou vlhkost rychle vyřeší.